Akce v galerii
Galerie Dragoun pravidelně připravuje speciální akce pro veřejnost, školy i odbornou veřejnost
Alexandr Onishenko - Vernisáž 11.10.
Vernisáž, za přítomnosti A. Onishenka, se uskuteční v sobotu 11.10. v 17.00
Tajemství černého plátna - Alexander Onishenko
11. 10. - 1. 11. 2025
Alexandr Onishenko přijal nabídku Galerie Dragoun na uspořádání výstavy. Ačkoli v posledních letech vystavuje v zahraničí a v prestižních galeriích, atmosféra Galerie Dragoun jej oslovila a rozhodl se výstavu z Francie přesunout rovnou do Písku.
Návštěvníci tak mají možnost vidět obrazy nového impresionismu. Osobnost Alexandra Onishenka se vyjímá mezi představiteli tradičního malířského umění. Zatímco všichni malují svá díla na bílé plátno, on používá černý podklad. Právě černé plátno dodává jeho obrazům takovou expresivitu a dojem vzdušnosti, kterého nejde dosáhnout jinými prostředky.
Přijďte se přesvědčit.
Vernisáž výstav proběhne v sobotu 11. října od 17.00 hod.
Alexander Onishenko
Alexandr Onishenko se narodil se v roce 1957 v Černigově v srdci Ukrajiny a již v útlém dětství rodiče podporovali jeho zájem o umění. Pěstoval své nadání pro kresbu a navzdory represivnímu komunistickému režimu na Ukrajině se toto nadání rozvíjelo. Studiu výtvarného umění se věnoval již od roku 1968, v roce 1979 pak byl přijat na umělecký institut v Kyjevě. Získal tak důkladný praktický i teoretický základ pro uměleckou práci. Práce v ateliéru v Černigově mu potom přinesla nedocenitelné zkušenosti s nejširší možnou paletou umělecké tvorby a spolupráce se skupinou stejně myslících lidí pak umožnila růst jeho tvůrčích schopností.
Komunistický systém umělce zároveň potlačoval i povzbuzoval. I když se mladý Alexandr bouřil proti režimu, poskytoval mu tento režim vynikající vzdělání a prostředí pro práci, jež by mu mohla řada umělců ze „svobodného“ světa závidět.
Alexandr se stal neodmyslitelným členem ukrajinské umělecké komunity a v roce 1979 byl přijat do Svazu ruských umělců. Do roku 1981, kdy se odstěhoval na Sibiř, se zúčastnil mnoha různých projektů. Pro ty, kdo nevědí, jaký byl život za „železnou oponou“, je možná těžké pochopit, proč odešel „na konec světa“, aby pracoval v nejobtížnějších podmínkách, k nimž patřilo v neposlední řadě i velmi drsné podnebí. Sibiř však nabízela určitý typ svobody - možnost pracovat bez překážek a dozoru ze strany místních stranických aparatčiků, bez stálé potřeby nechat se hodnotit tou či onou komisí. Tancovat podle not stranické mašinérie. Alexandr tak jistě získal bohaté zkušenosti, na které mohl spoléhat, pocit, že je schopen přežívat za jakýchkoli okolností, že to zkrátka dokázal. Ať je tomu jakkoli, je-li umění součástí člověka a člověk žije svým uměním, Sibiř musí být ve všech jeho obrazech.
Krátce po Alexandrově návratu na Ukrajinu v roce 1987 došlo ve střední a východní Evropě k obrovským změnám, které vedly k rozpadu Sovětského svazu. Nestalo se tak však přes noc, jak si myslí mnohé západní sdělovací prostředky. Alexandr mohl zpočátku cestovat pouze do Jugoslávie a Bulharska. Pro západní veřejnost panoval v těchto zemích restriktivní režim - byly součástí východního bloku. Z pohledu návštěvníka ze země, kde se uplatňovala tvrdší linie, to byly liberální ráje se spotřebním zbožím a možností svobodného myšlení. Vše záleží na úhlu pohledu a odráží prostředí, z něhož přicházíte.
Návštěvy těchto zemí otevřely Alexandrovi oči a ukázaly mu nové obzory. Od roku 1990 se začal věnovat malování „a jenom malování“, životu umělce „na plný úvazek“.
V temž roce se Alexandr rozhodl usadit v Jugoslávii, v zemi, kde měl poprvé pocit poměrné svobody, jeho sen však ukončil konflikt v tomto regionu. Šťastnou náhodou byla jeho příští volbou Praha a v roce 1991 se přestěhoval do města a země, které se staly jeho domovem.
Praha je a vždycky byla městem bohatým na kulturu, na zavedené a experimentální umělecké úsilí. V prvních letech po „sametové revoluci“ se stala Mekkou pro ty, kdo hledali kulturní svobodu, umělecký výraz a „cenově dostupný“ život. Město pulzovalo nadšením Paříže třicátých let dvacátého století. Bylo to místo, kde bylo třeba být. Alexandr využíval jeho možností - a možné bylo cokoli. Krátkou dobu prodával společně s mnoha umělci své obrazy na Karlově mostě, brzy se však stal umělcem, po kterém byla velká „poptávka“, a vystavoval na mnoha výstavách. V roce 1991 byl pozván do Řecka, aby tam maloval, studoval a našel novou inspiraci na cestách. V roce 1992 se v Praze stal členem Svazu umělců a začal si budovat pověst vážného a vyhledávaného umělce. Maloval Prahu tak, jak ji nikdo dříve neviděl, ze střech. V roce 1993 následovaly výstavy v Praze, Mnichově a Wolfsbergu, a později v témže roce ještě v Andoře a švýcarské Basileji.
Důležitý bod zlomu nastal v následujícím roce, v roce 1994, když po řadě úspěšných výstav a na základě stále rostoucího uznání měl dostatek prostředků, aby si mohl otevřít vlastní galerii Galerie Jakubská v Jakubské ulici na Starém Městě. Konečně mohl ukazovat své obrazy tak, jak chtěl, konečně měl místo pro rozhovory, koncerty, místo, o něž se mohl dělit s jinými umělci, které obdivoval a uznával. Galerie sílila a rostla do trojnásobné velikosti a poskytuje dokonalé prostředí pro jeho práce. Získala mu obdivovatele, přátele, příznivce a kritiky z celého světa. Alexandr nalezl v důležitých fázích svého života lidi, kteří mu chtěli pomoci, kteří mu dokázali otevřít nové možnosti. Byli to lidé obdivující jeho dětské kresby, lidé, kteří se zastavovali u jeho obrazů na Karlově mostě nebo přišli do galerie, aby obdivovali a chválili jeho dílo. Z náhodných setkání vznikaly první výstavy a možnosti vystavovat v Londýně v New Yorku a ve Francii.
Alexandrovy obrazy nyní najdeme ve všech koutech světa - nejenom v Evropě, ale také v USA, v Chile a Mexiku, v Jihoafrické republice, na Tchaj-wanu a jinde. Jeho obrazy se dostaly na místa, o kterých může Alexandr jen snít, a také o nich sní.
I když se Sibiř stále ještě na mnoha jeho obrazech objevuje, najdete v nich dnes také Londýn, New York, Krétu, Andorru, francouzský a německý venkov a další místa. Všechna místa, která navštívil, kde vystavoval, která miluje a která milují jeho.
Alexandr Onishenko je dnes v České republice dobře zavedeným umělcem. V roce 1998 získal cenu Masarykovy akademie věd a medaili Franze Kafky. Žije na venkově nedaleko Mělníka, severně od Prahy. Říká, že mu tento kraj připomíná jeho rodiště na Ukrajině. Proměnil sešlý kostel posazený vysoko na kopci v příjemné místo pro život své rodiny a v ateliér, kde může malovat - daleko od davů, v místě, kde může udržet tajemství černého plátna.