Galerie Františka Romana Dragouna v Písku

Pocta Oldřichu Smutnému

Vernisáž výstavy proběhne v sobotu 23. 5. v 17.00

Ačkoli se Galerie Dragoun systematicky zaměřuje na mladší publikum, jedním z hlavních cílů spolku Galerie F. R. Dragouna je uchovávat a zpřístupňovat kulturní dědictví.

Tvorba Oldřicha Smutného bezesporu k tomuto dědictví patří. V roce 2025 uplynulo 100 let od jeho narození, toto významné výročí však bohužel zůstalo bez širšího kulturního ohlasu. Výstavou tak připomene Smutného mimořádný přínos českému výtvarnému umění i jeho hluboký vztah k jihočeskému regionu.

 

Vernisáž:v sobotu 23. 5. v 17.00

Vstupné 100 Kč

Výstava: 23. 5. - 13. 6.

 

Životopis

V první polovině padesátých let se díky studijnímu pobytu Oldřich Smutný seznámil s krajinou Písecka, jež se mu stala doživotní inspirací, kde mimo Prahu v Putimi často na své chatě pobýval a tvořil.
Oldřich Smutný se narodil v Debři u Mladé Boleslavi (1925). V letech 1937–44 studoval na mladoboleslavském reálném gymnáziu. Malbě se věnoval od čtrnácti let, po gymnáziu začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1945–50, ateliér profesora Jana Baucha) a současně na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity. Ke studiu si přibral ještě jevištní výtvarnictví na Divadelní fakultě Akademie výtvarných umění (prof. František Tröster), kde se později stal asistentem a několik desetiletí zde vyučoval malbu. V roce 1950 se stal členem S.V.U. Mánes a v 60. letech skupiny UB 12. Od roku 1992 byl členem výtvarného odboru obnovené Umělecké besedy v Praze.

Své obrazy Oldřich Smutný zpracovával v duchu klasické francouzské malby (obdiv k Francii a její kultuře a umění sdíleli ostatně všichni členové skupiny UB 12), Mnoha umělcovým plátnům dominuje jasná modř: „Jednou, bylo to v létě, rozhrnul jsem olše na břehu putimského rybníka a obloha i voda mě oslepily kobaltovou modří, v níž se vznášela bílá vesnice. To zjevení mne okamžitě přesvědčilo, že k tomu, abych mohl namalovat obraz, nemusí být krajina zelená, červená, žlutá, fialová a oranžová, ale jen modrá, modrá, donekonečna modrá,“ charakterizoval svou paletu sám autor. (Citováno z katalogu Oldřich Smutný – výběr z díla, Praha: České muzeum výtvarných umění, 2005).

Jasnost a svítivost barev dodává Smutného obrazům vitalitu a optimistické vyznění – jak podotýká historik umění Jaromír Zemina, „doba po druhé světové válce měla a má málo umělců, kteří nabíjejí svá díla tak kladně jako on.“

Smutný k prvotním vlivům na svou malbu ve vzpomínkách řadí strukturu a světlo bílých zdí, které stavěl jeho otec zedník, a lidové výšivky na hedvábí, jimž se věnovala matka.
Přestože jsou jeho díla označována jako lyrická abstrakce, jeho obrazy zpodobňují reálné předměty, zážitky či elementy krajiny. Mezi nejčastější motivy patří jihočeská vesnice.
Oldřich Smutný se věnoval také kresbě (z části portrétní), grafice, fotografii a keramice.

Ve své scénografické tvorbě ztvárnil například inscenaci Šumař na střeše v Národním divadle v Praze (1968), pracoval i pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Podílel se na audiovizuální prezentaci kanadského pavilonu na Expo 1985 v Bruselu a výtvarně spolupracoval na světové výstavě v Ósace v roce 1970.

1969 vytvořil nástěnnou malbu v nové budově československého velvyslanectví v Londýně, 1970 byl spoluautorem audiovizuální prezentace kanadského pavilonu na Světové výstavě v Ósace. Napsal a fotografiemi ilustroval knihu Labutě, labutě…, kterou nakladatelství Albatros vydalo roku 1982 a znovu 1986. V roce 1989 navrhl výtvarnou podobu animovaného filmu Úsměv, která byla vyznamenána 1. cenou na mezinárodním festivalu Huesco ve Španělsku.

Do malířského odešel 10. září 2013 ve společnosti mnoha malířových přátel na putimském hřbitově, s výhledem na Podkostelní rybník, u kterého roky žil a maloval ve své chalupě a zůstává tak věren místu, ze kterého čerpal svoji celoživotní inspiraci a kde byl nejšťastnější.